Transamerika 92, nejdelší běh světa. Sen dvou mužů se naplňuje, avšak nejsem si jist, jestli na konci tohoto snu nebude čekat zlé probuzení! Michael Kenny – jako manažer běhu a Jesse D. Riley jako ředitel běhu, obětovali vše, aby se tento běh uskutečnil. Bohužel jako naprostí amatéři měli velmi málo možností a zkušeností, aby zajistili pro běžce vše co slibovali a dokázali zvládnout veškeré technické a organizační nároky běhu takových ohromných rozměrů.

Kdyby nebyl na poslední chvíli získán sponzor „Runner´s World“ – (Běžecký svět), který společně s „Getorade“ přivedl generálního sponzora, který zaručil základní zásobování běžců během trasy, ztroskotal by celý podnik už před startem.

Musí však být také řečeno, že bez těchto dvou mužů by se tento běh nikdy neuskutečnil. Už jen proto jim patří nekonečný dík a obdiv. Odvedli neuvěřitelný výkon.

Tato kniha by vás měla provést světem nekonečných dálav. Jejím prostřednictvím vás seznámím s dobrými i horšími zkušenostmi běžců a jejich doprovodu. Dozvíte se o smutných i veselých příhodách, o radostech a strastech běžců a se vším co se kolem tohoto běhu událo.

Svojí kritičností by měla napomoci všem, kteří se rozhodnou pořádat podobné akce, aby se vyvarovali těch chyb, kterých se nevyvarovali organizátoři běhu napříč Amerikou, a na druhé straně by měla všem běžcům, kteří se budou na obdobné běhy chystat, připravit se nebo alespoň počítat se všemi, i těmi nejméně pravděpodobnými skutečnostmi, které je mohou během nekonečných dní a kilometrů potkat.

Má zachytit atmosféru nezapomenutelných 64 dní, které jsme prožili. Měla by čtenáři přiblížit a popsat pokud možno co nejživěji všechny fyzické útrapy, které museli běžci, ale nejen oni opakovaně překonávat. Obeznámit ho s tím, jakému byly všichni účastníci vystaveni psychickému napětí, jaké rozmary přírody museli zvládat.

Přestože jsem se co nejvíce snažil, aby čtenář mohl být vtažen do tohoto napínavého a dobrodružného příběhu, tolik připomínajícímu příběhy prvních kolonizátorů Ameriky, nejsem si jist, zda ten, kdo nikdy něco podobného neprožil na vlastní kůži, vše patřičně „vychutná".

V knize jsou uváděna po americkém vzoru pouze vlastní jména běžců, pouze tam, kde by mohlo dojít k záměně je přidáno i příjmení.

Jako konec tohoto úvodu by se dalo říci heslo, které vás uvede do světa, kterým vás chci v následujících 38 kapitolách provést: „The experiance of a lifetime" – životní zkušenosti.

1. Sen se uskuteční

První začali snít sen – „Napříč americkým kontinentem“ – již dobyvatelé v 16. a 17. století. Podíleli se na něm Španělé, Francouzi a Angličané. Jejich motivem však nebyla sportovní ctižádost, ale touha po zlatě a jiném bohatství. Byla to spíše snaha najít si svůj nový domov, prozkoumat nová území. Toto dobyvatelské tažení se táhlo až do 19. století.

Kolonisté a dobrodruzi ponejvíce zlákáni „Zlatou horečkou“, různé náboženské sekty včetně Mormonů hledaly svou zaslíbenou zem. O tom, jaký to byl nezadržitelný nával nejlépe svědčí ta skutečnost, že se již v roce 1890 konala první dokumentovaná chůze napříč Amerikou, a to jako sportovní závod. John Ennis ušel úsek z Coney Islandu u New Yorku do San Franciska během 80 dní a 5-hodin. Od této doby byl americký kontinent prochozen křížem, krážem. V 70. letech to bylo více než tucet lidí z pěti zemí. Doposud se však podobného dobrodružství neúčastnila žádná žena. V roce 1928 uspořádal C. Pyle jako „Cash and Carry“ (zaplať a ber) 1. Annual Trans-Continental „Foot-Race“ (závod v chůzi) z Los Angeles do New Yorku. Závodu se zúčastnilo 275 běžců a chodců a 55 z nich dosáhlo po 84 dnech a absolvování 5510 kilometrů cíle v Madison Square Garden. Vítězem se stal Andy Payne, mladý Cherokee indián z Oklahomy. Trať zdolal za 573 hodin, 4 minuty a 34 vteřin. V roce 1929 se šel tento závod obráceně. Tentokrát bylo na startu 186 startujících, z nichž jen 19 dokázalo po 78 dnech dojít do cíle v Los Angeles. Zvítězil John Salo – přistěhovalecký Fin, který žil v New Jersey a v roce 1928 byl druhý za Andy Paynem. Trať absolvoval za 525 hodin, 57 minut a 20 vteřin. Andy Payne v tomto druhém závodě nestartoval, neboť C. C. Pyle zbankrotoval a nemohl tím pádem tentokrát vyplatit vítězi 25.000 $. I z tohoto důvodu se pak už „Bunion Derbys“ nikdy nekonalo. Jedno velké překvapení jsme zažili všichni v cíli v New Yorku, když jsme mohli pozdravit 85 letého Harryho Abramse, jediného v té době ještě žijícího účastníka obou ročníků „Bunion Derbys“. Abramowitz, jak se tenkrát ještě Harry jmenoval, byl v roce 1928 jako chodec celkově devátý. Od té doby se uskutečnila celá řada pokusů, jak znovu oživit tento závod, ale z různých důvodů se to nepodařilo.

Velký dík Michalovi Kenneymu a Jessi D. Rileymu, že dokázali překonat všechny potíže a překážky a dokázali po 63 letech oživit sen mnoha generací. Oživit sen o běhu napříč Amerikou.

Michael Kenney studoval v New Yorku architekturu, později se přestěhoval do Eugen v Oregonu, kde působil jako trenér mnoha běžců a naposledy byl zaměstnancem jednoho rehabilitačního centra. Jeho snem bylo zúčastnit se takovéhoto běhu, protože nikdo doposud takovouto vzdálenost nedokázal uběhnout. Rozhodl se proto zkusit tento běh vydupat ze země. Jesse D. Riley byl „dívkou pro všechno“ v jednom hotelu v Key West na Floridě. V minulosti byl již účastníkem vícedenního běhu, když doprovázel na části trasy většinou ve skupině chodců, v roce 1991 Al Howa, při jeho rekordním běhu napříč Kanadou. Tento rekordní běh měřil 7400 km a Howie ho uběhl za 72 dní, 10 hodin a 24 minut. Oba dva obětovali pro uskutečnění svého snu svou práci a založili na podporu uskutečnění běhu tzv. „Ultramaraton Runner´s Association“ neziskovou organizaci se sídlem v Eugene. Jesse se stal jejím předsedou a Michael jejím

sekretářem, třetím mužem byl pak Barry Lewis, který zastával funkci viceprezidenta. Bary byl volně působící autor a fotograf, který během celého běhu zajišťoval styk s veřejností a spolupracoval s generálním sponzorem „Runner´s World".

Bohužel v celé organizaci se objevilo mnoho začátečnických chyb, které znamenaly spoustu věcí zajišťovat znovu. Ze strachu, že by se ke startu nikdo nepřihlásil, byla určena směšně malá částka jako startovné ve výši 200 $. Až když počet přihlášených začal stoupat, bylo přikročeno ke stanovení maximálního počtu účastníků v počtu 25 a to podle principu „Kdo dřív přijde ten dřív mele“. Vedlo to k jedné dosti zásadní chybě. Do startovního pole se dostali i běžci, kteří na to neměli výkonnost a běžci, kteří by jí měli , ale rozhodli se později, už neměli šanci. Jak se ukázalo, byly největší potíže s těmi běžci, kteří měli slabší výkonnost. Nízké startovné a skutečnost, že „Runner´s World“ neposkytl běhu žádnou finanční podporu, vedlo k tomu, že jako za času C. C. Payneho, i nyní kráčeli organizátoři běhu do bankrotu a zrovna tak jako Pyle se chtěli pokusit pořádáním dalších ročníků tomuto bankrotu vyhnout.

S mohutnou výzvou my pionýři jsme dokázali, že to jde, kterou dostal běh do vínku, se povedlo ne organizátorům, ale především běžcům tento, závod zachránit.

Pokračování příště.