Jak jsi se dostal ke sportu a byl běh rovnou tvou sportovní prioritou, nebo jsi začínal s jinými sporty a na běhání ses dal až postupem času?

Moje cesta ke sportu nebyla zcela přímá a jednoznačná. Jako kluk na základní škole jsem nijak zvlášť na sportování zaměřen nebyl. Hodiny tělocviku jsem vnímal spíše jako odpočinek od některých protivných předmětů, u kterých se zahřívaly mozkové závity. Ale zpět k tématu. V těch dětských letech jsem vcelku vynikal v patnáctistovce – pět okruhů na místním stadionu. Jednalo se o věkový horizont 12 – 14 let. Tehdy jsme to měli v učebních osnovách na ZŠ. Tam jsem dobíhal mezi prvními a ještě si pamatuji nejlepší čas z té doby – naměřili mi 5: 36. Na to, že jsem se tehdy běhání nijak zvlášť nevěnoval, to byl vcelku solidní čas. Tehdy jsem se měl na běh asi více zaměřit a nechat se přihlásit do atletického oddílu. Ale v té době jsem tuto otázku takto neposuzoval. Ostatní kolektivní sporty mě nijak zvlášť nepřitahovaly, možná mně více bavilo bojovat sám za sebe. V pozdější době jsem i na základě výsledků z běhání více nasadil. Začal jsem systémem denního běhání a pokaždé jsem se snažil uběhnout více než minulý den. Když jsem potom uběhl 10 km byl jsem spokojen. Zkusil jsem poté závod na 16 km nádhernou přírodou Orlických hor, spíše kros po lesních pěšinách a cestách, a zase něco přibylo na kilometráži. No a jako svůj první maraton jsem běžel v 27 letech v roce 1997 Pražský mezinárodní maraton. Zabýval jsem se také cyklistikou a doplňkově plaváním. Jelikož ale jízdní kolo „dosloužilo“, tak mám v poslední době v této disciplíně mínus a vynahrazuji to v zimě výlety na běžkách, hlavně v Orlických horách, Jeseníkách a Krkonoších. V poslední době jsem doplňkově i posiloval, ale chtělo by to přidat. Čili, když to shrnu, tak jsem se na běhání dal,

aniž bych se nějak zvlášť zabýval jinými druhy sportovní činnosti.

Moje osobní běžecké rekordy jsou následující:

maraton 3:25:55

Slovinsko - Celje – Logarská dolina – 75 km spíše zvlněný profil 7:15:19

100 km 10:25:46

24 hodin 176,7 km (Praha 99)

48 hodin 214,4 km (Brno 99)

Určitý těžko definovatelný pocit uspokojení nad dosaženým výsledkem, překonání sebe samého, vlastních sil jak fyzických, tak i psychických a tak trochu i určitá vnitřní radost z uběhnuté vzdálenosti. Běh mně přináší vnitřní vyrovnanost, určitou dávku radosti ze života, nádherný pocit po každém doběhnutém závodě a radost nad tím, že jsem závod ve zdraví dokončil, což by pro každého z nás mělo být tím nejcennějším.

Pokusil bych se to přirovnat k přísloví – „Když se chce, všechno jde“ a opravdu stačí jenom začít. Samozřejmě, že začátky bývají krušné, na člověka přijdou různé myšlenky, kolikrát by nejraděj všechno zabalil, na všechno se vykašlal ….. atd., ale na druhé straně to má svoje klady, zejména tehdy, když se vynaložené úsilí podaří zúročit v některém konkrétním závodě. Potom se dostaví nádherný pocit „z dobře vykonané práce“ a řekne si, že ta dřina stála za to.

Bylo období, kdy jsem si uběhnutou vzdálenost zapisoval, ale po určité době jsem jaksi vychladnul a ztratilo to ten efekt, který jsem ve svých  představách očekával. Věnuji se také dálkovým pochodům, jedná se především o 100 km a podle pochodnické tradice jsem si zavedl vandrbuch, který je pro mne v jistém smyslu jakousi tréninkovou kuchařkou.

Především se v přípravném období věnuji dálkovým pochodům, kde se tahá v partě, což má na psychiku velice výrazný a motivující vliv. V případě poslední 24-hodinovky jsem si 14 dní před závodem zmáknul 100 km a ještě jsem si 30 km přidal v rámci známého brněnského pochodu „Jede Kudrna okolo Brna“. Týden před závodem jsem si zašel stovku a potom už jen mírné vyklusávání. Tři dny před závodem jsem si již dal oddech.

Většinou se jedná asi tak o týden, je to obdobné jako vylaďování a příprava před závodem.

Když je chuť a nálada, tak si mírně vyklusnu po těch 4 – 5 dnech po závodě. Myslím, že je ideální udělat si výlet a spojit ho s nějakou konkrétní a užitečnou činností např. houbaření, menší výklus nebo návštěva u známých apod.

Snažím se o to, abych si v průběhu závodu příliš nepřetížil žaludek a nemusel závod přerušit nebo dokonce zabalit. Zatím mě vážnější problémy se žaludkem při závodě nepotkaly. Ze začátku závodu piji ionty na povzbuzení, minerálku příp. sodovku a kolu. Později přidám pivo a snažím se o to, abych nápoje moc nemíchal, zvlášť se může vymstít napít se bezprostředně po zkonzumování nějakého ovoce, zejména se to týká jablka. Dále piji čaj a když cítím ospalost pomůže mi káva. K jídlu si dávám lehce stravitelné věci jako ovoce –jablka, pomeranč, grapefruit, ze zeleniny – rajčata, okurku, salát. Osvědčilo se mi dát si třeba i častěji malý kousek chleba třeba se sýrem. Když se běží venku a je k ránu chlad, tak mně hodně pomůže nudlová polévka, dále také rizoto, případně s kouskem kuřete.

Teď po 24-hodinovce mně přímo fantasticky pomohla vířivá vana, při jejímž použití jsem si promasíroval svalstvo od chodidel až po krční páteř. Dále je výborná věc si po závodě pěkně prohřát tělo v suché sauně a následně se fantasticky zchladit ve studené vodě. S přihlédnutím k dalším faktorům jsou pro mě ideální tak tři čtyři saunové cykly. Ideální regenerací je také plavání s kombinací parní sauny a v zimě běžky.

Zatím jsem ještě svobodný, tak mám situaci v jistém smyslu ulehčenou. Alespoň si to myslím. Rodiče mně vychází vstříc především tím, že zde nacházím velkou dávku pochopení, důvěry a hlavně zázemí, za něž jim moc děkuji. Kamarádi a známí pomáhají asi nejvíce tím, že mně před závodem fandí a drží „všechny palce“. A co se týká sponzorů, tam jsem v samém začátku. Nyní běhám za atletický oddíl v místě bydliště a myslím, že je to pro mě příslib finanční podpory při běžeckých závodech.