Nejdříve trochu dat:

1966 – 1970 chodím do Sokola

1972 – 1975 hraji aktivně šachy

1973 – 1975 začínám samostatně běhat

1975 – 1976 trénuji pod vedením pana Krpaty

1976 – 1979 učím se v Brně, trénuji pod Jirkou Šmitákem (800 – 5000 m) – Zbrojovka Brno

1979 – 1981 zákl. voj. služba – běhám sporadicky

1981 – 1985 přestupuji do Vagónky Česká lípa (dnešní AC) – běhám vše od 800 po maraton

1985 – 1992 neběhám – hraji fotbal, volejbal – vše rekreačně

1993 - ? začínám opět běhat a přecházím na ultraběhy

Sport mi byl vždycky hodně blízký. Žil jsem na malém městečku (2000 obyvatel) a zajímal jsem se o celou škálu sportů. Nejdříve cvičení v Sokole, fotbal, volejbal, házená, hokej, basket, atletika – vše za školu. Mezitím šachy. Dost dobře. Hrál jsem za dospělé Krajský přebor. Byl jsem i ve výběru okresu a kraje. Jezdil na soustředění. Ze šachů jsem však zběhl k atletice. Největší vliv na to měl Silvestrovský běh v Sau Paulo (v roce 1973) v Jižní Americe, který vyhrál jeden Kolumbijec.

Nevzpomínám si jak se jmenoval, ale každopádně měl na mě velký vliv v tom, že jsem začal zkoušet co vydržím. Nejdříve 2 km, pak 4 km, 10 km. Ve 14 letech, jsem dokázal bez problémů uběhnout 20 – 25 km. Už asi tady byly vlohy pro ultra.

Nejlepší léta jsem prožil v Brně. Ujmul se mne Jiří Šmiták, který na moji budoucnost, nejen běžeckou, měl a stále má velký vliv. Běhal jsem za Zbrojovku Brno. Krajský přebor (KP) družstev a za učiliště – Středoškolské hry, kde jsme vždy postupovali do celostátního finále.

Pak přišla vojna – období nic moc. Mohl jsem sice trénovat, ale pouze po službě. Místo odpočinku po 24 hod. službě jsem šel trénovat. Odběhal jsem i nějaké závody. Do divize mě tento trénink stačil, pak už jsem neměl šanci.

Po základní vojenské službě závodím za Vagónku Česká lípa (dnešní AC – za kterou běhám do dnes). Krajský přebor družstev – 800 – 10 000 m na dráze, stýpla, silniční i terénní běhy, maraton. Někdy v roce 1983 jsem chtěl zkusit i 100 km, ale neměl jsem odvahu. Hrozná délka. Když jsem četl v novinách výsledky, vlastně hlavně v maratonu o Tomášovi Ruskovi, Vaškovi Kameníkovi …., říkal jsem si: to jsou blázni (omlouvám se Vám) a teď jsem se zařadil do této rodiny bláznů i já.

V roce 1985 jsem přestal mít atletiku rád a skončil jsem. Hrál jsem fotbal.

V roce 1992 mě můj velmi dobrý přítel Martin Šilhavý, spolužák ze školy „vrátil“ do atletiky. Vytáhl mě z velké životní krize.

Na jaře v roce 1993 jsem běžel první ultrazávod a to 10-ti hodinovku v Teplicích na dráze. Skončil jsem na 7. místě výkonem 92 km. Po závodě jsem měl ohromné křeče. Byl jsem však už „chycen.“

V Brně pani Karpíšková tenkrát v roce 1993 chtěla uskutečnit 24 hodinovku. Přes Tomáše Ruska jsem se dozvěděl, že se neuskuteční. Nabídl mi, ať přijedu na MUM (10 x maraton). Každý den maraton – hrůza – to byla moje první myšlenka, když mi to řekl. Řekl mi však, že je to snazší než běžet 24 hodin. Přijel jsem, závodil. Krásné. Ten rok jsem běžel také první 100 km. Hned na ME v Holandsku. Nádhera. Krásná atmosféra. Poznal jsem, že na světě je dost „bláznů.“ Patřil jsem a patřím stále mezi ně.

Napadne mě, že za tuto dobu jsem naběhal celkem 38 877 km za 1586 tréninkových i závodních dní. Nejvíce km jsem naběhal v roce 1996 – 6818 za 239 tréninkových a závodních dní. Nejméně v roce 1999 – 3664 km za 198 tréninkových a závodních dní.

Za toto období jsem se zúčastnil 7 x 100 km (z toho 3 x na ME) + 11 x 24 hodin (2 x ME) + 4 x 48 hodin a 7 x jiné ultra závody.

Při 24 hodinovkách mám zaběhnuto 4 x nad 220 km.

Své osobní rekordy rozděluji na období před rokem 1985 a po roce 1993.

Z těch před rokem 1985 to jsou: 10 000 m 38:50

Maraton 2:59:46 (1983)

Po roce 1993 100 km 8:47:21 (1996)

24 hodin 238,823 km (1998)

48 hodin 334,850 km (1996)

Ostatní osobáky zde neuvádím, protože to jsou pouze mezičasy (12-ti hodinovka, 150 km, 200 km ….)

Hodně těžká otázka. Samozřejmě, že některé výsledky trochu vyčnívají nad ostatní. Všechny jsou však pro mě skoro stejně cenné. Každý chtěl, abych se s ním popral. Některý bolel více, jiný méně. Všem jsem musel dát, v tu danou chvíli svoje celé já. Jak například hodnotit výsledek na 24 hodin, když jsem skončil na 2. místě, ale uběhl pouze 186 km? Nic moc, ne? Když však dodám, že bylo ohromné vedro, až 35⁰C, vypadá to už jinak – lépe.

Je samozřejmé, že si vážím nejvíce těch, kdy zaběhnu osobní rekord a skončím v první desítce. ME na 24 hodin ve Francii (1996 a 1998). Výsledek, který mě asi nejvíce ovlivnil je z roku 1995 z Basileje z 24 hodinovky. Miloši ty jsi tam byl také.

Aby ne, zaběhl jsem 224,546 km. Obsadil 3. místo. Bylo taky ohromné vedro. Zde jsem si osobní rekord vylepšil o 42 km a o dost překonal bájnou hranici 200 km. Potvrdilo se mi, a tvrdím to i dnes, že ten kdo překoná 220 km, patří do širší evropské špičky. V užší je ten kdo umí přes 240 km. Začal jsem si věřit. Potvrdil jsem, že to nebyl ojedinělý výkon. Ihned za měsíc v NSR jsem zaběhl 220,168 km a obsadil 2. místo.

Hodně si vážím výkonu na 100 km z roku 1998 z MR, které proběhlo v Mníšku pod Brdy. Čas 9:08:28 hod nebyl osobním rekordem, ale po dvou měsících tréninku, když jsem před tím tři měsíce vůbec netrénoval, ho považuji za dobrý.

V roce 1996 nebyla „špatná“ ani 48 hodinovka v Brně. Výkon 334,850 km a celkově 3. místo (1. místo z našich). Tohoto výkonu jsem si začal vážit až po delší době, kdy jsem se ho snažil překonat. Není to tak jednoduché, jak to vypadá na papíře. Na otázku, která byla položena by se mělo odpovědět. Udělám to.

Výkony, kterých si nejvíce vážím:

1) Francie ME 24 hodin (1998) - 9. místo jednotlivci –238,823 km

osobní rekord - 3. místo družstev

2) Francie ME 24 hodin (1996) - 8. místo jednotlivci – 229,302 km

3) Švýcarsko 24 hodin (1995) - 3. místo jednotlivci – 224,546 km

4) Brno 48 hodin (1996) - 3. místo celkově - 334,823 km

- 1. místo z našich

5) SRN 24 hodin (1995) - 2. místo jednotlivci – 220,168 km

6) ČR (Havlovice) MR na 100 km(1996) - 6. místo jednotlivci 8:47:21

osobní rekord

 

Odpovědět není jednoduché. Co mi dali. Splnil se mi sen – obléci reprezentační trikot a běžet významný závod (ME). Poznat, kam až člověk muže „dojít“

Dík, ale abych pokračoval:

Mám kolem sebe plno nových přátel. Poznal jsem několik států Evropy. Našel jsem disciplínu, v které patřím mezi špičku v ČR i v Evropě (fuj, sebechvála dosti smrdí). Ultraběhy mi pomáhají, když je mi v životě „na nic“. Věnuji se jim i proto, že chci dále poznávat sám sebe.

Prostě běhám, běhám a zase běhám. Vážně. Já jsem typ, který musí mít pocit, že v tréninku udělal pro úspěch úplně všechno. Asi 3 měsíce před daným závodem musím naběhat 800 – 900 km. K nim se musím samozřejmě dopracovat. Nemohu do nich „vlítnout“ najednou. Když mám delší pauzu (např. 3 měsíce), zvedám zvolna kilometráž. První měsíc 200 – 300 km, pak 400 – 500 km, pak okolo 700 km. Vyhovují mi 50-ti kilometrové běhy (běhám se sporttestrem – kolem 130 – 135 tepů) Pak zařazuji 15 – 20-ti km na 150 – 160 tepů. Úseky na dráze žádné neběhám. Na silnici dle chuti. V rámci dlouhého běhu si např. zrychlím na 4 – 5 km nad 160 tepů, abych rozběhal stereotyp. Razím však cestu, než dvoufázový trénink např. 2 x 20 km, to je lepší běžet v celku 40 km. Trochu posiluji, ale pouze s vlastním tělem. Protahovací cvičení by taky měly být součástí tréninku nebo alespoň dne.

Vyladění:

• závod je v sobotu
• pátek – rozcvičení 5 – 6 km lehce
• čtvrtek – středa – odpočinek
• úterý – 10 km volně
• pondělí 10 km volně
• neděle – sobota 20 km volně
• pátek (případně čtvrtek) 50 km volně

Před závodem je lepší radši méně než více. Léty jsem zjistil, že když člověk před závodem týden neběhá, nic se neděje.

Po 100 km a 24 hodinovce – 1 týden.

Po 48 hodinovce – 2 týdny (druhý chodím 10 km běhy). To zachovávám, když si nepřivodím

nějaké vážnější zranění. Taky záleží, jakým úsilím jsem závod běžel. Většinou se ale vždy vyšťavím, takže odpočívám.

Vše co je na občerstvovačkách při těchto závodech. Banány, pomeranče, jablka, čokoládu, rozinky…. Z pití jsou to : ionty, čaj, voda, cola, pivo, (někdy nealko i alko). Dobré jsou vařené brambory, polévky, Uprostřed závodu je dobré teplé jídlo – rýže, těstoviny s omáčkou. Do těla přivádím minerály a vitamíny. Před závodem a během  tréninku jím úplně normálně. Nejsem zastánce nějakých výkyvů a experimentů ve stravě. Na co je tělo zvyklé při „normálním“ chodu, mělo by dostat i při závodě.

Slabší. Automasáž. Masáž od maséra. V létě protahovací cvičení.

Žiji sám. Takže tato otázka je vyřešena. Rodiče mi nikdy do sportu moc nemluvili. Já bych si stejně do toho moc mluvit nenechal.

Smíšené. Nejsem pro ně dost atraktivní. Když jsem občas něco dostal, dali mi to kamarádi. V roce 1998 jsem půl roku měl stálého sponzora. Výsledky byly znát. Mohl jsem se běhání plně věnovat. Neměl jsem vedlejší starosti. Na trénink, regeneraci (byla lepší než dnes), spánek – na všechno dost času. Idylka. Jsem rád, že jsem si mohl zkusit co obnáší „profesionální“ sport. Sponzor odstoupil pro nedostatek peněz. Měl svoje problémy. Bylo to „super“. Nelituji této zkušenosti, i když byla dost draze vykoupena. Kdyby byl dobrý sponzor, asi bych do toho šel znova, ale muselo by to být na delší dobu a za více peněz.

Těžko se něco plánuje na delší dobu. Obzvláště při ultrabězích. Zde nestačí pouze trénovat. Člověk musí být hlavně zdravý, být odolný psychicky (tvrdím, že to se na výkonu podílí 50-ti%). Skloubit vše s pitným a stravovacím režimem atd.

Když jsem začínal s ultraběhy, měl jsem různé cíle. Např. překonat 200 km za 24 hodin. Dnes jsou také jiné - 240 km na 24 hodin a 400 km na 48 hodin.

Mám i jedno velké přání. Zaběhnout si 6-ti denní. V Evropě asi žádná není a na USA nebo Austrálii nemám peníze. Už jsem přemýšlel ji uspořádat v ČR, ale hodil jsem tuto možnost zatím do šuplíku.

Ptal se Miloš Škorpil