Vytrvalostní běh je jedním z nejpřirozenějších pohybů člověka. Již pravěcí lovci běhali za potravou, zemědělci sháněli dobytek a všichni překonávali velké vzdálenosti při kmenových stěhováních či dobyvatelských výpravách.

Zlom nastal s usazením kočovníků ve městech a vsích, kdy ochabovala všeobecná potřeba běhu a pěšího překonávání velkých vzdáleností. Běžci pak byli vyhledáváni především jako rychlí poslové. V  antice byli známí řečtí mladíci, kteří byli od dětství trénovaní jako vojenští kurýři či poštovní poslové. Běhali s lukem či kopím a jedním z těchto běžců byl i známý Philippides, jenž r. 490 př. n.l. zemřel po uběhnutí vzdálenosti z Marathonu do Atén (po bitvě u Marathonu). Tento běžec uběhl také z Atén do Sparty (218 km) za méně než dva dny.

Pěší posly používali také Římané, z nichž bohatí měšťané si vydržovali své vlastní, většinou z řad otroků. Z Říma pochází rovněž první zprávy o závodech na dlouhé běhy. Některé závody se konaly na závodní koňské dráze asi 700 m dlouhé a při jednom závodě vítěz urazil 236 km.

Po roce 1000 n. l. se zprávy občas zmiňují o královských zpravodajích v Anglii, ve 14. století si takovéto zpravodaje pořizovala dokonce i města. Pěšáci byli levnější než jízdní poslové a v některých případech, při špatném stavu cest, dokonce i rychlejší. V 15. století je pěších poslů používáno i v jiných evropských zemích. V té době byli běžeckými schopnostmi proslulí zejména Baskové ve Francii, Irové v Anglii a Peršané v Turecku.

Běžečtí poslové ztratili svůj význam v 18. století při budování kvalitních silnic. V tomto období již běhali běžci na dlouhé tratě v Anglii téměř výhradně závodně o ceny. Zpočátku bylo motivací získání poslovského místa, ale pak se závody staly předmětem zábavy a sázek majitelů poslů. Až později byli poslové nahrazeni profesionálními závodníky, kteří nebyli vydržováni jako poslové, ale živili se sami. Počátkem 19. století tak byly položeny základy moderních extrémních běžeckých závodů. Zvýšený zájem o silniční výkony přináší v Anglii nově zbudovaná síť silnic s milníky, jež tyto výkony umožnila vzájemně porovnávat.

Zvýšený zájem o profesionální běh se projevil i v superdlouhých bězích. Exploze výborných výkonů na těchto dlouhých tratích přišla v letech 1870 – 1885. Charlie Rowel z Anglie dosáhl tehdy fantastického výkonu v běhu na 24 hodin (přes 241 kilometrů). V tomto období byla rovněž překonána hranice 1000 km při šestidenním běhu Jamesem Albertem z USA.

Amatérský sport se oficiálně oddělil od profesionálního v Anglii v roce 1880 a byly stanoveny amatérské řády. Již v roce 1896 byli tři nejlepší běžci vyloučeni z řádu amatérů pro pobírání peněžitých odměn. Amatérské výkony té doby zaostávaly za profesionálními, které se tehdy dostaly na špičkovou úroveň a zvláště u velmi dlouhých tratí jsou srovnatelné s výkony dneška. Nejlepšími amatérskými výkony minulého století zůstal výkon Johna Fewlera Dixona na 50 mil (asi 80 km) 6:18:26 z r. 1885, na 100 mil mezičas Jamese Aunderse 17:36:14 z r. 1882 při nejlepší amatérské 24 hodinovce 193,373 km.

Začátkem 20. století přichází éra Olympijských her a úpadek profesionálních závodů, ale i amatérských na vzdálenosti přesahující délku maratonu 42,195 km.

Běh na 24 hodin představuje dnes klasickou závodní disciplínu dlouhých běhů. První 24 hodinový závod byl uspořádán r. 1806 ve Velké Británii. Další závody v 19. století byly pořádány v USA, Austrálii, Kanadě. Většina účastníků těchto závodů byli profesionálové.

První moderní čtyřiadvacetihodinovka byla uspořádána v londýnském Metapur Parku, na níž byl r. 1953 překonán nejlepší světový výkon (256,4 km). Další závody se konají r. 1963 na Novém Zélandu, r. 1973 v Itálii a JAR. V roce 1975 se koná první „turistická 24 hodinovka“ v Čechách, které předcházel zajímavý vývoj: do začátku šedesátých let byly u nás veškeré chodecké a běžecké pokusy o tratě delší než 50 km považovány za nebezpečné bláznovství. Zlom nastal kolem r. 1965. Začaly první stovky, Prčice a různé „Šlápoty.“ V roce 1973 se konal 1. ročník pochodu Vřesová – Lidice s nejdelší trasou 170 km. V téže době se začaly v Dobříši pořádat dálkové pochody na 100 mil a tam také vznikl nápad uspořádat již zmiňovaný závod.

Výraznými osobnostmi těchto závodů byli na začátku 80. let Francouzi Bousoiquet a Oaudin, kteří startovali na této trati i vícekrát ročně a v určitých obdobích byli i držiteli světových rekordů. Od r. 1984 je bezkonkurenčně nejlepším světovým běžcem Řek Yannis Kouros, který je držitelem světových rekordů na dráze i mimo ni a dokonce drží také nejlepší světový výkon v šestidenním běhu (1022,868 km).