Hazard! Exhibicionismus! Masochismus! Mimořádné schopnosti!
Nebo ještě něco jiného?
Aneb vzpomínky ultraběžce na právě uplynulou sezónu
Nad těmito otázkami se zamýšlím, když uvažuji o právě končící sezóně, která mi přinesla řadu podnětů si tyto otázky položit.
Prvním ultrazávodem, kterého jsem se letos zúčastnil, byl Gema Indor 48 hodinový běh v Brně.
Od Tomáše Ruska jsem dostal důvěru tím, že mě zařadil na startovní listinu, ačkoliv jsem poslední 3 roky, až na loňské 4. místo na Transmoravském Masochistickém Ultramaratonu, nic nezaběhl.
Gema Indor 48 hodinový běh měl letos tu zvláštnost, že přímo v jeho průběhu byl podepsán společný protokol mezi organizátory, Českým atletickým svazem a Mezinárodní asociací ultramaratonců ( IAU) o tom, že příští rok se na této trati uskuteční Mistrovství Světa v běhu na 48 hodin v hale. Takže bylo vcelku logické, že všichni, kteří se postavili na start, nastoupili s tím vědomím, aby se co nejlépe předvedli a zajistili si pokud možno účast na startu v příštím roce.
Počasí nám také nechtělo dát nic zadarmo. I když by se zdálo, že podmínky v hale by mohly být ideální, jenže v ledasčem to neplatilo, zvláště když si představíte, že běžíte takřka ve skleníku a venku pere slunce do oken, navíc pod vámi chodí zástupy lidí, které vydýchají skoro všechen kyslík.
Takže neúměrné tempo a horko vykonaly svoje a byly důsledkem toho, že na mnoho závodníků přišla krize už během první noci.
Já sám si prodělal největší krizi mezi 35. a 36. hodinou. Tuto krizi jsem si hned druhý den po závodě zaznamenal takto - zhruba 1 hodinový pokus o spánek (všechno bolí, nejvíc žaludek) na záchodě při úporném, leč úspěšném pokusu o vysrání se mi zatmělo před očima. Ještě že jsem v tu chvíli seděl na míse. Tak po 15 minutách mě přišel vyzvednou Honza s Tomášem a společně mě přesvědčili, že bych to měl rozchodit. Tak jsem to zkusil a za tři hodiny přibylo na můj účet dalších 13 km. Pak přišlo to, co většina lidí zažívá při řízení auta, mikrospánek. Najednou jsem při jednom kroku prošlápl a málem sebou švihnul. Šel jsem si lehnout a opravdu hodinku tvrdě spal. Výsledkem byly obnovené síly, takže ve zbývajících 7 hodinách jsem mohl nakroužit dalších 40 km. Závod jsem dokončil na celkově 6. místě a vytvořil si základní osobáček 314, 498 km.
Teď bych se chtěl vrátit k první nastolené otázce „Hazard?
Několik mých přátel si myslí, že to, co jsem si vybral, je hazardování se zdravím a že jednou budu rád, pokud budu vůbec chodit. Já namítám, možná máte pravdu, ale pokud jste celý život připravovali svoje tělo postupným zatěžováním na podobné výkony, tak to hazard není. Je to jen, jak já říkám – zkušenost těla, aby bylo schopné zvládat opakovaně takovouto zátěž, případně zátěž postupně se zvyšující.
Druhý závod jsem absolvoval v květnu, tedy necelé 2 měsíce od předchozího, v letech předchozích bych si něco obdobného nedovolil, ale letošní příprava byla natolik kvalitní a hlavně bez zdravotních komplikací, že jsem si to dovolil. Čemu jsem vděčil, že jsem celou přípravou prošel bez zdravotních komplikací se vrátím až trochu později. Tento druhý závod, 24 hodinovka ve švýcarské Basileji, jsem už běžel po sedmé a stal se za ty roky závodem, bez kterého jsem si neuměl závodní rok ani představit. Vždyť jsem na něm zažil nejhorší i nejlepší zážitky ze všech 24 hodinovek, které jsem doposavad absolvoval. Bylo to zhroucení po úvodním ročníku, který se běžel jako neoficiální Mistrovství světa a v němž jsem v roce 1991 obsadil celkově 4. místo. Naproti tomu pak pocit zadostiučinění, když jsem zde vybojoval v roce 1995 druhé místo ve svém osobním rekordu 230 km, přestože jsem fakticky nespal ani noc před závodem, neboť jsem během ní absolvoval cestu z Lince do Basileje. Letošní ročník se v rámci závodu konalo i Mistrovství Německa v běhu na 24 hodin, navíc pořadatelé měli radost, že se na startu sešel rekordní počet účastníků, více něž 150. Bohužel, jak se později ukázalo, nezvládli tyto obě skutečnosti a tak, ikdyž jsem měl závod dobře rozeběhnut, bojoval jsem nakonec s tím, zda ho mám vůbec dokončit, neboť poprvé na 100. km jsem zjistil, že mi zapomněli započítat dvě kola, což představovalo cca 3200 m. Jedno kolo mi nakonec uznali, ale už jsem měl rozhozenou psychiku. To samé se opakovalo na 100 mílích, kde to byla další 3 kola, takže jsem si řekl, než se tady honit a vlastně pro nic, tak se půjdu raději na chvíli vyspat a pak ještě něco odběhnu. Výsledkem pak bylo 181 km.
Nyní k dalšímu nastolenému tématu – Exhibicionismus!
Myslím si, že tento charakter exhibicionismu by nikdo dlouho předvádět nedokázal. Možná by zkusil jeden, dva závody, ale rozhodně by se tomu nevěnoval 9 let nebo jako mnozí jiní i déle. Takže exhibicionismus není určitě tím hlavním stimulujícím faktorem, který nás nutí stále a znovu překonávat hranice možností svého těla a stále podstupovat boj s vyčerpáním a bolestí.
Třetí akcí, kterou jsem podnikl, byl běh, který pořádal dnes
již můj velmi dobrý kamarád Mirek Kreutz, který žije v současné době v Bad
Kreuznachu, což je kousek od Frankfurtu. Mirkovi bylo letos v den, kdy
v Praze startoval Pražský maratón, 40 let a tak se rozhodl si dát
k tomuto výročí dárek v podobě dálkového běhu, který by sám
zorganizoval a jenž by i celý absolvoval. Během loňského podzimu a letošní zimy
projel celou trať autem, aby jí vytýčil. Výsledkem byla trať o délce 746 km,
kterou rozdělil do 10 etap, navíc pak měl přijít jako třešinka na dort ještě
Pražský maratón. Aby mohl tento svůj sen uskutečnit, potřeboval k sobě dva
běžce, kteří by střídavě běželi s ním a střídavě řídili doprovodné
vozidlo, karavan, v němž pak v kuchyni čarovala jeho žena Sylva.
14.5. jsme ve 4 hodiny ráno vyrazili do
první etapy. Počasí nám vcelku přálo a tak jsme první tři dny zvládli podle plánu.
Jedinou nepříjemností bylo, že Jirka Krofta, který prohrál první řízení
karavanu, tak tento hned při couvání z parkoviště trochu vzadu pomačkal.
Na konci třetího dne, po té, kdy měl Mirek v nohách již 264 km, ho začaly
brát křeče do lýtka. Tyto potíže ještě překonal, ale hned následující den začal
mít problémy s přitahovačem palce na pravé noze. Proto jsme se dohodli, že
čtvrtou etapu zkrátíme, zkusíme šlachu pomocí koenzimu Q10 a dalších
potravinových doplňků a vodních zábalů do druhého dne alespoň zprovoznit na
tolik, aby mohl pokračovat v běhu. Vše vypadalo nadějně, ráno Mirek
vyběhl, ale po 15 km začal mít opět nesnesitelné potíže a tak musel ke svému
velkému smutku nechat převzít štafetu nám s Jirkou, abychom dokončili jeho
sen. To se nám nakonec podařilo a bohužel pouze s Jirkou jsme stanuli
dopoledne 23. května na startu Pražského maratónu. Tomu ale předcházelo
nekonečné množství kilometrů po německých silnicích. Probíhali jsme krásně
upravená městečka a vsi, lesy a velké množství krpálů. Vše bylo v pohodě
pokud jsme běželi, ale odpoledne a večery, které jsme měli vyhrazeny na
odpočinek, byly díky úvodní nehodě, při níž to začalo mezi Mirkem a Jirkou
trochu skřípat, tak říkajíc dosti husté. Bylo to způsobeno i Mirkovým zraněním,
neboť se nemohl dlouho smířit s vědomím, že pro něj běh skončil. Na druhou
stranu dnes už Mirek ví, že ikdyž to nedoběhl, dokázal vše vnitřně překonat a
našel v sobě hlavně sílu jít dál a nic nevzdávat, i když se někdy může
zdát, že se proti člověku všechno spiklo. Důkazem toho je, že si Mirek
v dalším průběhu roku vytvořil osobáčky na 12 hodin výkonem 117,985km
a na 24 hodin výkonem 166,690km a splnil tak podmínku pro start na
Milénium běh, který se bude konat 31.12.1999 – 1.1.2000 v Holandsku, což
také byl jeho hlavní letošní cíl. Ale ještě zpátky k vlastnímu běhu. Závod
v Pražském maratónu jsme již pojali pouze jako úspěšné završení celé akce
a až na poslední km ho běželi s Jirkou společně v čase 3: 42:53 resp.
3:43:06. Celkově jsme
pak za těch 10 dní naběhali já 520 km a Jirka 390 km.
Další akcí byl 26. června TransMoravský Masochistický Ultramaratón (TMMU) na 100 mil z Luhačovic do Olešnice. Já osobně považuji tento závod za nejtěžší z těch, které jsou u nás v ultrabězích pořádány. Po loňském sbírání zkušeností, kdy se startovalo v Olešnici a cíl byl ve Vsetíně a kdy jsem byl jedním ze čtyř běžců, kterým se podařilo závod dokončit, jsem chtěl letošní ročník vyhrát. Celých 161 km je rozděleno zhruba na 8 úseků po 20 km, kdy je vždy někde na trase jednak kontrola a jednak možnost se občerstvit. Letos nás stanulo na startu 8 běžců, všichni z Čech. Od startu, který byl ve dvě hodiny ráno na kolonádě v Luhačovicích, jsme se usadili na čele s Vlastou Dvořáčkem a pomalu a jistě se krok za krokem vzdalovali ostatním běžcům. Jediný, kdo využil toho, že na křižovatkách jsme nechávali doprovodný automobil, aby ukázal těm co běželi za námi správnou cestu, a v jednom okamžiku se za toto auto zavěsil a doběhl nás byl Honza Ondruš. Záhy se však ukázalo, že své síly trochu přecenil a tak jsme opět běželi sami. Díky tomu, že se nám podařilo 3x zakufrovat a přidat si tak okolo dalších 9 – 10 km se před nás Ondruš zhruba na 80. km trasy dostal. Na další kontrole už jsme však opět běželi na čele. Tady ale teprve vše začínalo. Tak jako maratón začíná na 35. km, tak TMMU začíná po 90 km. Je to dáno i tím, že v tuto dobu je také nejtepleji a slunce do vás pálí své paprsky jen to žhne. Tento fakt se z nějvětší části podepsal na tom, že od 90. km, kdy začal mít Vlasta problémy se žaludkem, jsem běžel na čele již zcela sám. Stále jsem se těšil jak zapadnu do lesního stínu, ale les pořád nikde a stín tím pádem jakbysmet. Celý úsek mezi Lulčí a Jedovnicí byl pak rozhodující pro vývoj celého závodu. Já získal přibližně 1/2 hodinový náskok na Vlastu a ostatní běžci kromě Vlasty a Vaška Klose v Jedovnici pro naprostou vyprahlost skončili, absolvovali tak 115 km. Za Jedovnicí nás čekal krásný, ale těžký přeběh údolím Macochy, to už jsem věřil, že pokud mne nic neočekávaného nepotká, tak vyhraji, neboť všechny kopce jsem vybíhal daleko lehčeji než Vlasta. Tak se také stalo a do cíle jsem ještě na Vlastu získal další hodinku k dobru. Nakonec jsme doběhli celou trasu pouze já a Vlasta. Vašek Klos skončil na 128. km, zejména z toho důvodu, že by neměl čas za světla proběhnout další terénní úsek. Mě se pak podařilo zakufrovat v samotné Olešnici, kdy jsem nemohl najít cíl. Celkově jsem závod uběhl za 21 hodin a 5 minut, Vlasta za 22 hodin a 36 minut.
Přišlo léto a to jsem věnoval převážně přípravě na akci nazvanou „Běh pro zdraví s ProFitness.“ Jednalo se o pokus proběhnout trasu z Pelhřimova do Chebu v délce 428 km za 60 hodin.
Pokus začal 3. září v 910, kdy se mnou vyběhly děti ze ZŠ v Pelhřimově a dále Jakub Holovský a Láďa Černý. První den jsem měl v plánu doběhnout až do Prachatic - celkem 156 km. To se mi také podařilo, jenom s tím rozdílem, že jsem zde chtěl být ve 2330 a byl až ve 330 následujícího dne. Trochu jsem podcenil kopce, které se nám postavily do cesty mezi Českými Budějovicemi a Prachaticemi. Jelikož hlavním cílem akce bylo podpořit zdravý životní styl a předvést lidem na základě takovéhoto extrémního výkonu, že pokud tělu dodáte třeba prostřednictvím vhodně volených potravinových doplňků co mu schází a co pro svou činnost potřebuje a tento cíl se zdál být ohrožen, dohodl jsem se svým realizačním týmem, že druhý den poběžím jen 53 km, abych uběhl během těch tří dnů alespoň 300 km, což byl můj původní záměr, a zbytek odjedu na kole. Bylo to zejména z toho důvodu, že v neděli na nás čekaly v různých místech děti a ty jsme nechtěli nechat dlouho čekat, případně zklamat, kdyby čekat nevydržely. Takže druhý den proběhl v pohodě v této nové režii. Třetí den ráno mě v Boru u Tachova na první 4 km přišly doprovodit místní děti na kolech. Před Přimdou na mně čekal na cestě další větší kopec. Po předchozí průpravě do Prachatic však byl tento, i když dosti dlouhý kopec, pro mne bonbonkem. Za Přimdou se začaly v různých místech připojovat další děti. Celých 96 km pak proběhlo v naprosté pohodě. Před Chebem jsme pak měli čas se na chvíli zastavit a počkat, až se na domluvené místo dostaví místní borci, aby mě na posledních 6 km mé cesty dovedli na chebské náměstí. Na chebské náměstí jsem dorazil v plánovaných 19 hodin. Zbývá ještě dodat, že Jakub Holovský mě neopustil na celé trase ani na chvíli a celou trasu absolvoval bez 40 km, které běžel, na kole. Možná se to nezdá jako obdivuhodný výkon, ale zkuste jet tři dny na kole nejvýše rychlostí 14 km za hodinu, pak teprve pochopíte o čem je řeč.
Nyní nastává čas na zodpovězení další otázky – mimořádné schopnosti!
Tady musím říci, že bez mimořádných schopností by asi podobně náročný sport provozovat nešlo. Ať už považujete za mimořádné schopnosti tělesné dispozice, kdy je člověk schopen zatěžovat své tělo a hlavně pak pohybový aparát opakovaně takovými náložemi, aniž by tělo nějak výrazněji protestovalo. Nebo zda za takové schopnosti považujete psychickou odolnost, kdy člověk musí vydržet běžet kolikrát hodiny a hodiny a přitom jedinou odměnou mu na konci je pouze pocit, že zase dokázal něco mimořádného, co se mu doposavad nezdařilo. Přitom už nemůže ani nic jíst, neboť veškerá tuhá strava, kterou pojme, mu vytvoří v puse tuhý knedlík, který ne a ne spolknout. Pak kombinujete taková zvěrstva jako je jogurt a pivo a jenom se děsíte, kdy se z toho …. Tady už většinou nastupuje i ta okolnost, že pro nás kteří se věnujeme těmto běhům, se stal běh jako takový životní drogou, vyjádřením osobního životního stylu a bez něj už bychom prostě ani nemohli být. Taky nám běh přináší to pozitivní, že si během něj dokonale pročistíme hlavu, pomocí kyslíku a endorfinu spálíme všechny negativní myšlenky a do dalšího normálního života pak vejdeme zcela očištěni a ničím nezatíženi. To je asi největší odměna, kterou může ultraběžec dostat, samozřejmě to předpokládá, že tělu dodá, co si žádá. To znamená jak vitamíny a minerály, tak různé aminokyseliny a další látky, které tělo potřebuje pro svoje funkce a hlavně rehabilitaci po výkonu. Nesmí se zapomenout ani na různé druhy regeneračních cvičení apod. Tolik tedy k mimořádným schopnostem. Jen na závěr, myslím si, že tyto schopnosti si může vypěstovat v určité míře každý, jde jen o to znát svou míru a dát všemu dostatek času a nic nechtít uspěchat. Protože o těchto schopnostech platí dvojnásob, že spěchat většinou znamená nedojít do vytčeného cíle
Stříbro – Dinkelsbühl – 300 km non-stop (za 30 hodin) k přátelům byl běh, který začal pět dní po doběhu do Chebu. V tomto případě se jedná o štafetový běh organizovaný starostou města Stříbra Petrem Bursíkem, mou maličkostí a zástupci jednoho z nejkrásnějších měst v Německu. Běh vznikl z mého podmětu, když jsem hledal poté, co bylo město Stříbro vyhlášeno v roce 1995 v rámci konaného Světového běhu míru Městem Míru Sri Chinmoye něco, co by této myšlence vtisklo i obsah. Až mi Jarda Kotek, mimo jiné neúnavný organizátor běžeckých závodů ve Stříbře, vyprávěl o tom, že když v roce 1945 museli ze Stříbra a jeho okolí odejít sudetští Němci, tak že se většina z nich usadila právě v okolí Dinkelbühlu a jeho okolí. Tak jsem dostal do ruky to co jsem dlouho hledal. Teď už šlo jen o to přesvědčit Petra Bursíka. Při prvním setkání prohlásil, že jsem cvok, ale pak se toho iniciativně ujal a všechno perfektně zabezpečil, včetně zkontaktování představitelů Dinkelsbühlu. A bylo to. Takže od roku 1997 běháme jednou ze Stříbra do Dinkelsbühlu a další rok opačně. Letos se tedy běžel již třetí ročník a zdá se, že se z tohoto běhu vylíhne pěkná tradice. Jelikož jak bylo v úvodu řečeno se jedná o štafetový běh, tak jsem měl za úkol zajistit se svými pražskými přáteli prostřední úsek o délce 120 km. Jelikož jsem měl za sebou trasu z Pelhřimova do Chebu, tak jsem ze zmíněných 120 km (za 12 hodin) běžel pouze 80, ale i ty stály za to.
Poslední akcí, na níž jsem se vlastně připravoval už běhy z Pelhřimova do Chebu a ze Stříbra do Dinklsbühlu, bylo Mistrovství České republiky v běhu na 24 hodin. Závod se konal 9. – 10. října a běžel se v pražské Stromovce na okruhu dlouhém 1900m. Závod se běžel pod hlavičkou Českého atletického svazu a České asociace ultramaratónců. Pořadatelství se ujal atletický oddíl Sri Chinmoy maratón tým. Na start se postavilo 20 závodníků a 6 závodnic z 5 zemí Evropy. Závod byl odstartován v sobotu 9. října v 1005. Předpověď počasí slibovala, že si za nastávajících 24 hodin užijeme hodně zimy a hodně vody. Naštěstí se splnila jen ta předpověď o vodě. Hned od startu jsem se usadil na čele závodu a během první hodinky si vytvořil jeden okruh náskok. Maratón jsem zvládl za 3:25 a 50 km absolvoval za 4:09. To už jsem měl na dalšího běžce, jímž byl v té době Zdeněk Kumsta, půl hodiny náskok. 100 km jsem zvládl za 9:13 a za 12 hodin jsem zvládl více, než pozdější vítěz 12 hodinovky Jirka Jelínek, který je 5ti násobným Mistrem České republiky na 100 km, a to 123 km. To už ale nastávala dlouhá vlastně 12 hodinová noc, při níž přišel vítr a dosti prudký déšť. Naštěstí v době největšího deště jsem byl ve stanu na masáži a takto unikl hlavnímu přívalu vody. Druhých 12 hodin mi kilometry už tak nepřibývaly, ale i tak jsem ostatním běžcům stále více unikal a dostal se až na výsledných 205 km, přičemž druhý v cíli Rainer Koch za mnou zaostal 14 km a druhý v mistrovském závodě Tomáš Trojan o 29 km (viz. Výsledky). Takže ačkoli jsem tentokrát nedosáhl svého nejlepšího výkonu, kterým je 230 km, byl jsem spokojen, neboť se mi podařilo zvítězit i v druhém závodě, v němž jsem si to dal letos za cíl.
Nyní už mě čeká pouze Milénium běh na 200 km v Holandsku a pak hlavně v březnu 2000 Mistrovství světa v běhu na 48 hodin v hale v Brně.
Teď tedy nastává čas na zodpovězení poslední otázky – nebo něco jiného?
Osobně si myslím, že hledat v tomto našem konání něco jiného, než co jsem popsal v celém článku, není třeba. Rozhodně v tom nejsou nějaké nedovolené medikamenty, i když i při našich závodech se občas stane, že je uloven nějaký hříšník, který dopoval, ale v převážné míře jde o lidi, kteří chtějí poznávat. Poznávat hranice svých lidských schopností. Poznávat a prošlapat zemi v níž žijí nebo na níž žijí. Chtějí prostřednictvím svých výkonů přinést těm, kteří jich nejsou schopni, poznání co všechno lidské tělo dokáže a co je možno na něj všechno naložit, případně v rámci takové akce jako je běh Stříbro – Dinkelsbühl pokusit se pomoci prostřednictvím běhu vygumovat stíny minulosti. A v neposlední řadě chtějí přinést ostatním lidem důkaz o tom, že možnosti našeho těla jsou vlastně neomezené a že je schopno vynést svého obyvatele jak na vrcholky hor, tak do nejhlubších mořských hloubek a propastí a je klidně schopno v tomto směru soupeřit s nejrychlejšími, nejvytrvalejšími a nejsilnějšími zvířaty.
Miloš Škorpil