Říp - Praha
aneb
od hory je cesta dlouhá
Martin Gregor
Před čtrnácti dny mi můj starý přítel ještě z gymnaziálních let (nestudujeme spolu již dlouhé čtyři roky) oznámil, že se opět letos běží závod Říp - Praha. Akce je to studentská, vzniklá v líhni FTVS UK, tj. na katedře sportů v přírodě (outdoor activities - pro ty multilingvní) - letos šlo již o osmý ročník. Pointa spočívá v tom, že je nutné přeběhnout trasu z Řípu do loděnice v Tróji, přičemž celá trať čítá téměř 50 km (nakonec je to asi jen 48). Naštěstí je zde jedno pravidlo - běží se v mixu a s jedním kolem. Co drsnější polovička páru uběhne, musí jemnější polovička ujet na kole a obráceně.
Když jsem se ale týden před závodem začal více zajímat o přihlášku, napsal mi Jára, že přihlášky se už neberou, anšto je plný autobus a navíc prý nikde na obzoru není žádná další Amazonka, která by takovou torturu podstoupila. Tak jsem obratem v e-mailu poslal Járovi přání úspěchů, vědouce, že jde o velkého favorita. Jára má totiž zajímavou vlastnost - čím méně běhá, tím je lepší. Když běhal na gymnáziu, nemohl se pořád dostat do pořádné rychlosti, tak toho na chvíli nechal a pak si drze s minimem tréninku zaběhl půlku za 2:06. Letos prý opět neběhá (to bych mu věřil, dokáže být na FTVSáka až chorobně lenivý :-) a prý jenom leze po stěnách (říká se mu proto Spiderman). Ideální kombinace k tomu, aby překonal svůj dva roky starý osobák - 4:01 hod.
Jenže ouha - v pátek v poledne dostanu e-mail s podezřelým nadpisem „Důležité“, kde se Jára alibisticky vymlouvá na nemoc (kterou evidentně nemá, srab :-) a podává mi instrukce, jak ho zítra zastoupím. No, má zrovna štěstí, že se mi do toho chce, takže mne nemusí ani moc přesvědčovat a v šest ráno v sobotu se vidíme u autobusu na Kulaťáku, kde mi předává kolo, na kterém si budu několik dalších hodin otlačovat své výsostné vypracované zadní poloviny.
Poznávám i svoji sparingpartnerku Zuzku, která se mi na čtyři hodiny stává partnerkou na život a na smrt :-). Je fajn, myslím ale, že až poběžím, tak si s ní moc nepokecám. Snažím se to proto dohnat předem. Když se tak bavíme o našich sportech (orientační běh a orientační potápění - je v tom mimochodem vůbec rozdíl?), zeptám se, na jaké že je vlastně úrovni. „No, vlastně jsem mistryně světa,“ podívá se na mne Zuzka nevinně. „To je skvělé,“ opáčím, „večer si hrdě napíšu do deníčku, že jsem běžel s mistryní světa !“.Díky takovéto z mé strany podobně slaboduché konverzaci se pomalu šineme k úpatí Řípu, kde vysedáme asi ve čtvrt na osm.
Chvíli nám trvá, než se vyhrabeme na ten podezřelý kopeček, přičemž nás míjejí nějaké dvojice, spěchající nahoru k rotundě. To jsem blázen, říkám si, někdo je asi ještě větší blázen než já a chodí ráno v osm do rotundy - a ono ne, jde o asi starokatolickou mši, takže řádně prokřehlí startujeme za zvuků varhan. Ještě před samotným startem se dozvídám, že jedním z cílů závodu je utužit partnerskou souhru, takže si říkám, do čeho že jsem se to navezl, ono nejde o běh, ale o akci seznamovací agentury.
Ale jak jsem poznal později, opravdu šlo o běh. Začali jsme velice volně, to aby jsme se při seběhu nezabili, a v popředí se utvořila čtveřice - Radek Ticháček, já, Hynek a Hanka Dvorská. Radek Ticháček není orienťákům asi nijak neznámý - pro ty úplně nezasvěcené dodávám, že jde o mj. o vítěze Rockymana 99, jednoho z nejdrsnějších závodů na světě (Radek šel přes 7 hodin), sestávajícího se z parkového orienťáku, horského kola Praha - Liberec a horského orienťáku. Hynek je průvodcem v Adventuře a extrémním sportovcem, Hanka kromě mnoha jiných věcí cvičitelkou aerobiku pro muže, což je vlastně jenom krycí název pro posilování v rytmu rock-n-rollu.
Na rovince Tichus zrychlil, tak jsem se ho kousl a pomalu jsme spolu ukrajovali první kilometry z naší zátěže. Šli jsme tak těsně kolem 4:00, což bylo v terénu už docela svižné, po půlhodince jsme začali pít ionty a abych se přiznal, docela mi došlo, jak je možné, že Tichus toho Rockymana vyhrál. Na Tichuse jsem se tedy vykašlal po 11 km, kdy přišel kopec a mně se nechtělo rvát ho na úkor jistě krušné budoucnosti. Zuzka mne chválila a když nás dojel rozhodčí (jel jenom na kole), oznámil nám, že jsme hluboko vepředu a za námi je veliká díra. To byly příjemné chvíle. Po pár kilometrech jsme ale neodhadli odbočku do kopce, ztratili tak tři minuty a náš náskok se tak asi povážlivě ztenčil. Možná jsem tím ztratili jednu příčku v celkovém hodnocení. Navíc byl čas tak akorát na střídání, ale řekl jsem si, že ten kopec raději vyběhnu - až pak mi došlo, že vyjíždět ho bylo možná náročnější. A tak jsme se poprvé vystřídali až po 75ti minutách - široko daleko před a za námi a pusto a prázdno.
To byla ovšem krizová chvíle - převlíkal, pil a jedl jsem snad pět minut, takže když jsem se rozjel, Zuzka byla dávno „v prachu“ (pro ty, co znají Cimrmanův Záskok, byla Zuzka„v prachu“). Začal jsem ji stíhat, jenže v tom těžkém terénu na lesních pěšinkách to byl krušný úkol. Načež jsem vyjel na křižovatku na silnici - a tam končila značka. Aha, tak babo raď, řekl jsem si a vyzkoušel jsem všechny možné cesty. Objevil jsem značku, kterou jsme teoreticky měli sledovat, jenže ona vedla k ropným úložištím, což mi přišlo podezřelé, proto jsem se raději zeptal jednoho pumpaře. Ten mne poslal dva kilometry zpátky a tam už mi i podle mapy došlo, co že asi autor turistické značky myslel. (Pak jsem se dozvěděl, že jsme utekli značkovači trati, který nestačil nalepit dodatečné značky). Začal jsem tedy makat a přitom jsem předjel asi osm dvojic. Po dvaceti minutách v Kralupech nad Vltavou jsem nakonec Zuzku dojel; ta už byla docela zaslouženě naštvaná, tak jsme raději vystřídali, to abych si užil pocitu, kdy se po makání na kole začne znovu běhat. Kdo dělá duatlony, ví, o čem je řeč. A byl to pocit vpravdě slastný - chvílemi jsem nevěděl, jestli neběžím dozadu, přesto po pár kilometrech se to zlepšilo. Jenže pak jsme se odpoutali od Vltavy a vyrazili do kopce. Tam jsem doběhl dvojici, která předběhla Zuzku, takže jsme se opět usídlili na druhém místě. I když jsem začal dostávat tvrdé křeče do stehen, bylo to vcelku OK ve srovnání se Zuzkou, která někde za mnou tlačila kolo do kopce po cestě, jež byla posypaná nánosem vlhkého listí. Druhá dvojice nasadila ženu do tandemu, takže jsem jim začal opět utíkat - po půlhoďce mne Zuzka dojela a bylo nám opět OK. Ale přece jen, měl jsem za sebou již 28 km běhu a asi 11 km na kole, takže jsem se s potěšením nechal vystřídat.
Následoval klesající úsek, který byl na kole relaxační, takže jsem po odpočinku, převlečení a jídle dojel rozběhnutou Zuzku. Ta právě dostala žaket a krizi díky tomu, že podcenila jídlo a pití, jsme se raději opět vystřídali (uběhla tři km) a já - docela čerstvý - jsem vyrazil prodlužovat náskok nad další dvojicí, jež se začala zle dotírat ze čtvrtého místa. Zbývalo asi deset km, a ačkoli jsme běželi už po absolutní rovině (podél Vltavy), byl to pěkný flák cesty. Dvojice na druhém místě měla drobný náskok (2-3 minuty), který si vytvořila tím, že běžkyni vystřídal běžec ještě předtím, než Zuzka střídala mne. Na ně jsme si zálusk nedělali, protože šlo již o letité favority. O první dvojici Ticháček-Kolářová jsme si iluzi také nedělali, a docela správně jsme předpokládali, že jsou skoro už ve sprše. Mimochodem když doběhli, nikdo je v cíli nečekal, po chvíli se objevila Dvorská juniorka a Tichus prý jen suše oznámil - „my jsme teda ti první“. Přece jen, čekala je o půlhodinu později.
Poslední kilometry jsme tak doběhli ještě s jednou malou výměnou (Zuzka na 1km), celkem v pohodě, nikým neohrožováni a nikoho neohrožujíce. Zuzka mi vyprávěla spoustu věcí o potápění, ale už si z toho moc nepamatuji, asi mi ten kyslík procházel mozkem příliš rychle. V cíli jsme si vychutnávali třetí místo (3:46:06) , i když nás první dvojice porazila o půl hodiny (3:16:10) a druhá o pouhé tři minuty (3:43:20). Ticháček se pak přiznal, že šel něco přes maratón (2:52), jeho Madla doběhla potom zbytek.
Další dvojice dobíhaly poměrně záhy, časy pod 4:30 nejsou na nespecializované běžce nijak špatné. Na ty dřívěji doběhnuvší potom čekala sprcha, sauna, párečky a další občerstvení, prostě paráda. I na vyhlašování vítězů došlo - první tři páry dostaly trička, čepice a blikačky na kola - a to díky velkorysému sponzorovi.
A pak už následovalo loučení, odjezd na kole z Tróje na Petřiny rychlostí 8km/hod, ale to by už byla jiná story. Na závěr jen dodávám - díky Járo, že Tě ta nemoc skolila - jinak bych byl ochuzen o skvělý zážitek, kdy si člověk hrábne někam, kde si myslí, že už nic nemá. A díky Zuzko, bylas moc dobrá.
Výsledky (v závorce jsou přibližně uběhnuté km):
1. 3:16:10 Madla Kolářová (7) a Radek Ticháček (43)
2. 3:43:20 Hana Dvorská (16) a Jarda Dvorský (34) (hlavní organizátor a duše závodu)
3. 3:46:06 Zuzka Dvořáková (13) a Martin Gregor (37)